Lidé nevytvářejí jeden, ale hned dva světy. Stavějí sídla, vyměřují lesy, louky. Určují směry cest, vztyčují sochy, budují mosty. Do paměti si vrývají tvary skal, srázů, říčních koryt, stromových velikánů. Uzpůsobují si to které místo svým potřebám - a zároveň si o něm vyprávějí. Naplňují ho příběhy, které se tam možná udály, a vplétají do nich vlastní představy a sny, stejně jako historky z jiných míst i časů. (Jistě to platí i dnes, ale dříve, kdy příroda měla nad technologiemi navrch, se to dělo mnohem více.) Ve chvíli, kdy lidé místo opustí, začnou domy pozvolna chátrat a pole pustnout, ten druhý svět však až na výjimky zmizí lusknutím prstů. Nezůstane tam totiž téměř nikdo, kdo by ho svým vyprávěním držel při životě. Vydáním sbírky pověstí Hanse Kollibabeho vracíme Šumavě kus jejího světa, její paměti.
Kašperskohorský učitel, ochotnický hudebník a divadelník, regionální historik a folklorista Hans Kollibabe (30. 10. 1880 - 13. 3. 1950) se zabýval sběrem a zaznamenáváním pověstí více než tři desetiletí. Výsledkem jeho práce je objemná sbírka Volkssagen aus dem mittleren Böhmerwalde, besonders aus dem Bergreichensteiner Ländchen / Lidové pověsti ze střední Šumavy, zvláště z oblasti Kašperských Hor. A ačkoli ji nedokončil, podařilo se mu nashromáždit více než sedm set příběhů, a zachytit tak centrální část Šumavy jako krajinu plnou skřítků, čarodějů, andělů, vodníků, čertů, pokladů, moudrých stejně jako pošetilců, zaklínání, zázraků: "Jiný houbař - prý to bylo nahoře na Horské Kvildě - se vůbec nevrátil. V lese se před ním objevil trpaslík, a když viděl odřezané hřiby, moc zle se na něj zadíval. Pak si urval prst levé ruky a hodil ho na zem, a ten prst utíkal sám od sebe pryč. Ten muž musel za tím prstem běžet, ať chtěl nebo ne, a už se neobjevil. Kdoví, kam se ztratil."
