Kniha vychází z disertační práce, obhájené v roce 2020 na Masarykově univerzitě v Brně. Autor v ní analyzuje české dějepisectví v letech 1938-1945. Neomezuje se ale pouze na historiografii českou, neboť ji srovnávání i s dějepisectvím sudetoněmeckým a slovenským, s všestranným důrazem na jejich vzájemné vztahy. Pozornost přitom věnuje institucionálnímu provozu historie v období protektorátu, knižnímu trhu v této době či uplatňování se historických témat v rozhlasu a denním tisku. Vedle toho se na historiografii v letech 1938-1945 dívá i biografickým prizmatem osudů jednotlivých aktérů, jež se mnohdy diametrálně lišily. Cílem autorovy práce je rovněž odhalit, jaké obrazy dějinné paměti historici zprostředkovávali svým čtenářům a posluchačům. Spolu s tím se ale rovněž ptá, jak na to široká veřejnost v období protektorátu reagovala, jak historické obrazy recipovala a jak se sama často stávala aktivními tvůrci státní politiky paměti.
