Srdce se jí rozbušilo pulzovalo vyzáblým vyhladovělým tělem až do mozku třásly se jí ruce musela pevně držet papír musela ten nával radosti rozdýchat aby dokázala vůbec číst V dopisu stálo že ji dlouho hledá že na Evu čeká v Praze že u své profesorky najde svůj domov aby se přihlásila hned jakmile to půjde?? Začala rychle číst znovu od začátku „Drahá Evičko hledám Tě už několik měsíců“ ani nedočetla a ze svého lůžka mezi ostatními pacienty ve vagónu začala volat a mávat dopisem „Už mám kam jít Odneste mě ven z vlaku Půjdu ke své profesorce tady na tu adresu v Praze “ chtěla vstát chtěla ven z vlaku ale nemohla Dveře vagónů se už zavíraly lokomotiva se rozfuňela a ozvalo se hlášení „Vlak do Lübecku připraven “ a ona pořád křičela „Počkejte přece Nemůžete odjetJá nechci nikam jet Mám kam jít mám domov Já chci domů “ Ale už ji nikdo neslyšel Vlak Červeného kříže vyjel z Bergen Belsenu naložený stovkami těch kteří přežili Směr Švédsko Tento příběh jedné z přímých svědkyň holokaustu Evy Smolkové Keulemansové roz Weilové kterou osud ušetřil jen máločeho a přesto dokázala zůstat sama sebou udržet si své hodnoty i dar radovat se ze života byl vyprávěný a napsaný v době koronavirové v době uzavření hranic a všeho co uzavřít šlo To přineslo i otázky které zřejmě nebudou nikdy a nikým zodpovězeny a přesto je nesmírně důležité je stále otevírat
