Kniha Na okrajích umění problematizuje a novým způsobem pojímá všeobecně sdílenou představu, podle níž svět umění tvoří oblast nejen odlišnou, nýbrž protikladnou běžnému, každodennímu světu. Výchozím tématem knihy je popis soudního sporu z let 1927 a 1928 mezi francouzsko-rumunským modernistickým sochařem Constantinem Brâncu?im a vládou Spojených států amerických. Celní úřad Spojených států tehdy odmítl přiznat některým Brâncu?iho sochám pro jejich neobvyklý zjev status uměleckých děl a odepřel jim tímto bezcelní odbavení. Při této události se zdánlivě oddělené světy umění a běžného života zničehonic prolnuly a vyvolaly tak zajímavé otázky ohledně jejich vztahu. Jakou roli hraje při oceňování uměleckých děl definice umění, kterou více či méně vědomě předpokládáme? Jakou roli při hodnocení uměleckých děl hrají pocity, emoce či nálady? Jsou umělecká díla k něčemu užitečná, a pokud ano, k čemu? Jednotlivé kapitoly této knihy se pokoušejí na tyto otázky odpovědět prostřednictvím významných, procesuálně zaměřených hypotéz, tedy filozofií, které kladou ve svém pojetí světa důraz na proces, změnu a kreativitu.
