Všichni jsme zažili, když nám útržek rozhovoru zněl v hlavě pořád dokola: Neměla jsem na tátu vyletět, vždyť mě vždycky ve všem podporuje... Vnitřní hlas opakuje naléhavou výčitku znovu a znovu a znovu. Přeháníme, děláme si starosti, katastrofizujeme.