V roce 2018 uplyne 140 let od narození a zároveň 70 let od smrti profesora pražské právnické fakulty Emila Svobody Profesor Karel Eliáš ho v předmluvě k tomuto svazku ediční řady Klasických právnických děl označil jako „neprávem zapomínaného civilistu“ Jedním z důvodů je že Emil Svoboda po sobě nezanechal velké ucelené dílo ale spíše řadu menších i když nemálo inspirativních děl Vydal za svého života více než 130 knih studií a článků věnovaných právu a filosofii Z této úctyhodné šíře editor svazku prof Karel Eliáš vybral: I Spravedlnost a právo Demokracie jako názor na život a svět 1927 II O studiu právním Člověk a společnost 1924 III Ideové základy občanského práva 1936 IV Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem 1911 V Problém vůle v rakouském právu dědickém Právník 1912 VI O věcných právech k věci cizí 1925 VII K otázce ručení za náhodu Randův jubilejní památník 1934 VIII Dědické právo 1921 IX O vývoji v právu Obrany a útoky 1926 Skutečnost je že celé Svobodovo dílo zůstalo jak napsal Václav Vaněček zcela roztříštěné Svoboda nezpracoval ani svůj filosofický systém – což nepochybně ani sám nechtěl – a také nevypracoval systém civilního práva byť takovou nabídku dostal ovšem v době kdy na to neměl sílu; ležel po vážném srdečním záchvatu a také jeho rodinné poměry se začaly povážlivě měnit Co může být rovněž stále podnětné je Svobodův přístup k právu jeho metoda spočívající v tom že neustrne na zkoumání vzájemných souvislostí právních institutů a pravidel a vyvození závěru jaké právo platí To je právní dogmatika Svoboda ale překračuje bariéru právního dogmatismu poměřuje právně dogmatický úsudek v rovině společenského hospodářského a kulturního dění a uvažuje o důsledcích jaké by právně dogmatický závěr způsobil Ty pak hodnotí zda jsou žádoucí anebo nežádoucí a v závislosti na tom učiní definitivní závěr Svobodovi je právní institut nebo zákonné ustanovení východiskem a filosofický poznatek závěrem přičemž právě posouzení důsledků dopadů práva mezi lidmi a vzhledem k nim učiněný hodnotící závěr o právním pravidlu předpokládá zaujetí určitého filosofického stanoviska Přístup takto naznačený – a závěr z toho vyplývající tedy že při formální možnosti různých výkladů zákona má být raději vyhověno „potřebám skutečného života“ a že to má „cenu nesrovnatelně větší než vědomí o theoretické správnost rozhodnutí vykoupené stinnými stránkami aktu plynoucími z toho že byl život právní násilně vtlačen do formy korektní ale praktické potřebě nevyhovující“ – zastával Svoboda od počátku
