Každý si občas trochu vymýšlí. Vilémův děda to ale dělá pořád a navíc všemu, co říká, věří. Dostává tím vnuka do pěkných průšvihů. Snad má pravdu máma, když říká, že je děda porouchanej. Nebo ho možná normální svět nebaví, a utíká do toho svého, vybájeného. Ať už to je, jak chce, Vilém s tím musí něco udělat, nebo se z těch dědových kousků zblázní. Přibere tedy ještě do party dědečkova psychiatra, o němž si máma myslí, že není o moc míň porouchanej než děda, a bláznivé pátrání po ztraceném rozumu může začít
