Po úvodním ohlédnutí na vlastní zkušenosti s divadlem se autor v hlavní části publikace věnuje vztahu mezi divadlem a krizí Ukazuje že geneze divadla je nejen v okcidentálním kontextu výsledkem společenské krize že v dějinách lidstva stále znovu reflektuje nejrůznější lidské resp společenské krize a přispívá k jejich řešení Zároveň vyzdvihuje že sama divadelní tvorba se dostala v současnosti do hluboké krize identity a postupně ztrácí jak se zdá svou schopnost k živé komunikaci a tím také svou elementární imaginaci Kriticky se autor zabývá neoliberální kapitalistickou globalizací digitalizací a komercializací společnosti a jejími účinky na divadelní tvorbu V této souvislosti se zaobírá postmodernismem a postdramatickými koncepcemi s pojmem performance a zdůrazňuje význam mimesis pro divadlo Vycházeje z tradičních definic mimesis Platon Aristoteles vyvíjí inspirován Walterem Benjaminem vlastní komplexní pojetí mimesis Přitom se zabývá Artaudem Brechtem Schlingensiefem a rozsáhle především Heinerem Müllerem V doslovu načrtává autor své subjektivní představy obnovené divadelní tvorby
