Monografie vystihuje na základě statistické analýzy vybraných českých textů ze 14 až 20 století některé vývojové změny v morfologickém systému češtiny zejm takové které jsou relevantní pro typologickou interpretaci vývoje češtiny a tedy mohou poodhalit obecnější zákony vývoje jazyků Autor se postupně věnuje vývojovým změnám v rozložení slovnědruhových kategorií v morfematické struktuře slovního tvaru a vlastnostem systému slovesné a jmenné flexe v jednotlivých fázích vývoje češtiny včetně jejího současného stavu Autor také na základě vyhodnocení dat předkládá tezi že čeština zřejmě nesměřuje od principu flexivního k izolačnímu jak naznačuje většina lingvistů ale že se po typologické stránce vrací zpět k principu aglutinačnímu který je předpokládán např pro praslovanštinu
