Publikace je strukturovaným promýšlením obsahu a smyslu vysokoškolské pedagogiky herectví založeným na reflexi vlastní zkušenosti z let 1996–2003 Jejím hlavním cílem je postihnout nejen historické a psychologické souvislosti jednotlivých etap autorova osobního příběhu ale zároveň napětí a kontroverze některých uměleckých a pedagogických přístupů v jejich obecné platnosti Kniha je rozčleněna do tří kapitol První se zabývá studiem magisterského stupně činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění – především pak setkáním s Josefem Karlíkem Druhá kapitola je věnována období autorova doktorského studia: jeho hledání vlastního pojetí herecké metody a kontextu témat disertační práce analogií hereckých cvičení a Exercicií Ignáce z Loyloly a názorovým konfrontacím s režisérskými a pedagogickými osobnostmi: Sergejem Fedotovem Janem Nebeským a Ivanem Vyskočilem Třetí kapitola je zprávou a reflexí pedagogické stáže na Ščukinově učilišti v Moskvě u Vladimira Poglazova která ho zásadně ovlivnila v jeho dalším pedagogickém směřování Jako hlavní problém vysokoškolské pedagogiky herectví se v publikaci jeví napětí mezi přístupem „středoškolským“ v němž jde o to studenty pro nadcházející povolání dokonale „řemeslně vybavit“ a „univerzitním“ usilujícím o formování osobností schopných o herectví uvažovat i v obecně uměleckých a lidských souvislostech
