Práce Lucie Repašské reaguje na povahu a charakter divadelní tvorby v okruhu nezávislých performančních aktivit a pokouší se v odborných intencích reflektovat jeden z nejaktuálnějších proudů současného divadla Autorka vychází z vlastní tvorby a z praktického výzkumu v brněnském souboru D´epog jehož cílem – jak sama uvádí – bylo prověřit poměrně odvážnou hypotézu o sémantické autonomii dramaturgické režijní a herecké složky která – podle předpokladu autorky – vede k vyšší recepční angažovanosti diváka Premisou autorky je pak chápání diváka ne jako konečného příjemce díla ale jako kreativního završitele = tvůrce konečného významu arteaktu když použiji v tuto chvíli nejvýstižnější pojem Jana Roubala tedy diváka jako recepční aktivní složky díla Práce Lucie Repašské představuje velmi cenné propojení teoreticky argumentovaných postulátů divadelní tvorby s praktickým výzkumem jeho detailní deskripcí a jasně formulovanými závěry které mohou být inspirativní nejen pro metodiku herecké práce ale také pro oblast vnímání percepčních a recepčních principů divadelního díla Oceňuji především interdisciplinární přístup autorky její metodologická východiska včetně asi jednoho z prvních pokusů aplikovat také přístup kognitivní teatrologie či spíše kognitivních studií a jejich postupů na reflektování geneze inscenace diváckého vnímání a hereckých technik
